Články pouze od jednoho autora pod unikátním kódem "jve"
† 10. 03. 2011 | kód autora:
JVe
Bylo jednou jedno velké mraveniště. Rozkládalo se uprostřed smíšeného lesa, přímo pod velkou borovicí a bylo v něm skutečně živo. Stovky a stovky mravenců pobíhaly sem a tam, pracovaly, plnily úkoly, přinášely a odnášely náklady... anebo jen tak postávaly a předstíraly, že mají co dělat.
Každý den večer, když byly chodbičky zase o kousek prokopány dál, jídlo přemístěno do mraveniště, kukly zaopatřeny a když ti líní mravenci, co celý den nic nedělali, už sotva drželi oči únavou ze samého postávání, zatroubila mravenčí královna na trumpetu. Jakmile se mraveništěm rozeznělo to královnino TRÁÁÁRÁÁÁ RÁÁÁ, všichni okamžitě zahodili lopaty, krumpáče, kladiva, nosítka na potraviny a vůbec všechny možné pracovní nástroje a pomůcky, ba i kukly. Rozeběhli se do jídelny, naházeli do sebe večeři a pak už si každý hledal nějaké pěkné, pohodlné místečko na spaní... Troubení kolikrát ani nedoznělo a v mraveništi už všichni spali.
Nespali však dlouho. Mezi mravenci byl jeden, kterému nikdo neřekl jinak než Chrápač. Proč Chrápač je asi jasné. Chrápač totiž chrápal tak, že se mraveniště otřásalo, les burácel a divoká prasata raději odcházela hledat bukvice o hodný kus dál.
Ráno se mravenci probouzeli nevyspalí, s kruhy pod očima a než je sluníčko trochu probralo, motali se po lese jako slepá koťata.
"Uááááá, to byla zase noc..." zíval jeden tak, až pět okolních mravenců raději ustoupilo o několik kroků dál, aby náhodou neskončili tomu rozzívanému v břiše.
"Vůbec jsem se nevyspal!" stěžoval si druhý
"S tím Chrápačem bychom měli něco dělat, třeba..." mumlal si pro sebe jiný a než stačil větu doříci, usnul a zapadl hlavou do boty, kterou si jeho kamarád vedle právě snažil obout na některou ze svých nožek.
"Cože?" optal se nechápavě Chrápač "Co byste se mnou asi tak chtěli dělat? Já jsem spal dobře..."
"Není divu, že TY jsi spal dobře, zato já si připadám, jako kdyby mě přejel parní válec a ještě navrch po mně přeběhlo sto obzvlášť vypasených veverek..." ozval se nazlobeně mravenec, který opravdu vypadal, že po něm nejenom přeběhly veverky, ale každá navíc nesla pytel ořechů...
"Já nevím, co pořád máte? Jak si kdo ustele, tak si lehne..." nabádal je Chrápač moudře "A vůbec, jedno latinské přísloví říká: Spánek je jako krásný modrásek; nebudeš-li jej chytat, přiletí k tobě sám." Pokýval nakonec hlavou, až se mu na ní helma s baterkou nebezpečně zakymácela, převážila se dopředu a ve strmém pádu z hlavy dolů se zarazila teprve o nos. Chrápač si urovnal přilbu, popadl rýč a zmizel v nejbližším tunelu, odkud se po chvilce ozývalo už jen veselé pískání.
Mravenci stáli v houfu a tvářili se zmateně. Ten nejzmatenější z nich dokonce navrhl, aby si tedy pořídili síťky na motýly, že jim to asi pomůže k lepšímu spánku. Ale ostatní jen opovržlivě mávli rukama a odešli každý po své práci. Nebo po svém postávání.
Takhle to šlo mnoho dní. Jednou se však stalo něco, co Chrápače v očích ostatních povýšilo na hrdinu a zachránce.
Bylo to takhle na jaře, v pondělí, krátce po polední pauze. Královna právě seděla a snažila se vyluštit sudoku, papír už měla celý počmáraný, proškrtaný a popsaný a pořád ne a ne přijít na ta správná čísla (a to prosím bylo sudoku v té nejjednodušší variantě). Tu se do mraveniště přiřítila hlídka, která vždycky stávala na stanovišti pod starým uschlým smrkem s výhledem na mýtinu a kus lesní pěšiny. Hlídači byli po dlouhém běhu celí zpocení, až se jim černé hlavy leskly a několik nekonečných minut jenom funěli, koktali a lapali po dechu. Když se konečně uklidnili a nabrali dech, sdělili královně neuvěřitelnou zprávu:
"Na naše mraveniště táhne armáda nepřátel. Velké množství vycvičených, ozbrojených a velmi zlých termitů."
Královně rozčilením vypadla tužka z ruky. "Co teď?" pomyslela si. Zprvu ji napadlo, že by měli všichni uprchnout někam hodně daleko... ale pak si říkala, že to asi nebude nejlepší nápad. Ti její mravenci nejsou nijak zvlášť poslušní, vznikl by zmatek, jistě by nebyli schopni si ani sbalit věci a navíc... je tu ten problém s tloušťkou. Královna byla totiž dost otylá, zřejmě by uběhla sotva pár centimetrů a pak by ji mravenci museli nést. "Musím si to přiznat," klopila stydlivě oči "asi by mě neunesli..."
"Má někdo nějaký nápad?" rozhlédla se s nadějí po svých poradcích
"Ehm... tedy... naše vážená královno" osmělil se jeden obrýlený mravenec s dlouhou bradkou "Jistý nápad bychom měli!"
"No výborně..." oddechla si královna "A já už jsem měla strach, že vás nic nenapadne!" zasmála se a vyčkávavě se zadívala na brýlatého mravence.
"Tedy... naše milá a hlavně moudrá královno... nás jaksi napadlo... že bychom mohli o řešení této zapeklité situace požádat vás..." téměř zašeptal chudák bezradný poradce a rychle zacouval v houfu svých kolegů až dozadu.
"To je tedy dobré..." zamrkala překvapeně královna "A na co mám svých sedmdesát osm poradců?"
Na tuto otázku už nikdo odpověď neměl a s nájezdem nepřátel musela královna lámat hlavu sama.
"Jděte všichni pryč!" zakřičela "Budu přemýšlet a chci tu být sama. Nebudu si namáhat mozek a ještě se při tom koukat na vás a na to, jak nemáte žádný nápad!" Ve skutečnosti by jí ani tolik nevadilo dívat se na své poradce, ale byla při přemýšlení zvyklá chodit a sedmdesát osm mravenců zabírá v malé slepé podzemní chodbičce skutečně mnoho místa.
O hodinu později, když už měli poradci samou nervozitou dočista okousané nehty, zapískala královna na prsty a tím je povolala zpět.
"Mám jistý nápad, jak bychom se mohli s termity vypořádat. Přiveďte mi Chrápače!" rozkázala.
Nechápavě se po sobě podívali, ale když královna zadupala nožkou, rozběhli se mezi dělníky, aby přivedli Chrápače.
"Ale proč zrovna mně?" kulil Chrápač oči a přejížděl pohledem z jednoho na druhého.
"To my nevíme... královna neřekla... nevíme" potřásali poradci hlavami a velmi připomínali hejno slepic.
"To je přece nesmysl..." bručel Chrápač, když se převlékal z pracovní kombinézy do slušnějšího oblečení. "Přece nemůže královna čekat, že já přemůžu armádu termitů! Sám! Takhle jednoho nebo dva... možná i tři – jsem, pravda, statečný dost... Ale celou armádu? Jenom já? A vůbec, co budou dělat ostatní? Asi se někam schovají a pěkně počkají, až mě termiti rozcupují na kousky. To jsou teda vyhlídky. A přitom jsem ještě mladý..."
Chrápač vtrhl ke královně a hned na prahu hlásil:
"Já bych vám, královno, velice rád pomohl, ale obávám se, že se asi nedomluvíme... Jsem rád, že máte o mně takové mínění, ale ani tak statečný, odvážný a zdatný mravenec jako já, nemůže přemoci celou armádu nepřátel. Sama víte, jak to s nimi je – jsou o dost větší, kusadla nabroušená a pak... mají také tu kyselinu, že? Takže jsem vás velice rád viděl, přeji pěkný den, a když dovolíte, vrátím se ke svému rýči... Sbohem!" zamával nakonec královně na rozloučenou a chystal se opět odejít.
"Počkej, počkej, milý Chrápači! Já pochopitelně nechci, abys sám samotinký bojoval s termity. Vůbec s nimi nebudeš bojovat, vím, že bys dlouho nevydržel..."
Chrápač jen nesouhlasně odfrkl, zatvářil se uraženě, ale přesto zůstal stát a poslouchal, jak bude královna pokračovat.
"O tobě, Chrápači, je známo, že tvůj spánek nepatří zrovna k nejtišším..."
"Tak moment, královno... Zase ty narážky na to, že údajně chrápu? Rád bych vás upozornil, že to všechno jsou jen pomluvy a ..." chystal se pronést dlouhou řeč o tom, že samozřejmě nikdy, v žádném případě a ani náhodou nechrápe.
"Ale Chrápači... proč se tedy při tvém spánku ohýbají borovice a smrky, které mají mělčí kořeny, se dokonce vyvracejí? Proč je zem okolo mraveniště celá popraskaná? Proč se k našemu mraveništi bojí kanci přiblížit a medvěd si vždycky myslí, že za ním přišel na návštěvu jeho větší bratr?"
Chrápač zabručel jen něco o "pomlouvačích, kteří mu nejspíš závidí zdravý spánek... halucinacích jistých mravenců, jež před spaním vypili příliš mnoho zkvašené šťávy z květů... a že vůbec nechápe, proč se tohle téma v mraveništi pořád dokola probírá".
"... a proto mě napadlo, že bychom mohli to tvé chrápání použít na zastrašení termitů." Pokračovala královna klidně dál. "Takže jestli chceš pomoci svým kamarádům a zachránit mraveniště, tak si najdi nějaké pohodlné místo, lehni si a snaž se co nejrychleji usnout. Už nemáme mnoho času..."
Chrápač byl v podstatě dost chytrý mravenec a proto bez dalších námitek královnu uposlechl. Našel si pěkný, měkký pelíšek, pohodlně se natáhl, zavřel oči... a zkoušel usnout.
Jenomže mu to vůbec nešlo. Ostatní mravenci stáli okolo, oči se jim klížily, někteří dokonce vestoje usnuli, jenom Chrápač se pořád převaloval, obracel, funěl, vzdychal a ne a ne zachrápat.
Čas ubíhal, každou chvíli přiběhla do mraveniště hlídka, aby ohlásila, že termiti jsou stále blíž a blíž.
Chrápač už byl zoufalý. Čím víc se snažil usnout, tím víc se mu otevíraly oči, celé tělo ho brnělo a nejraději by vyskočil a šel kutat tunel.
Když nemůžou usnout děti, někdo z dospělých jim zpravidla doporučí, aby počítaly ovečky. Ale Chrápač přece nemohl počítat ovečky a to hlavně proto, že nikdy žádnou neviděl. Po lese totiž moc ovcí nepobíhá, leda snad nějaká zdivočelá ovce lesní, ale s tou se Chrápač zatím nesetkal. Počítal mšice.
"Jedna zelená mšice, druhá mšice úplně stejná, třetí zrovna taková, čtvrtá pro změnu také zelená, pátá mšice...."
Všechno marno, oči mu tou zoufalou snahou usnut lezly čím dál víc z důlků a jak se stále rychleji převracel a vrtěl, zavrtával se pořád víc a víc do hlíny.
"Já prostě nejsem zvyklý uprostřed dne spát" zvolal nakonec. "Asi neusnu."
Mravenci se na sebe dívali a v duchu každý přemítal, jak asi bude trvat dlouho, než je termiti všechny pozabíjejí a mraveniště srovnají se zemí.
Chrápač si všímal těch pohledů a bylo mu jasné, že pokud ke katastrofě dojde, bude to jeho vina.
"Ale já se vážně snažím. Vší silou se snažím spát, jenže mi to nejde..." skoro brečel.
Mezi jeho kamarády to zašumělo a do popředí se prodral jeden starý, vyschlý mravenec.
"Ale to je právě to špatné, Chrápači."
"Co je špatné?" nechápal Chrápač "Když mám za úkol spát, tak se snažím spát. Nebo se mám snažit být vzhůru?" zasmál se nejistě, ale mravenčí děda vyskočil, jako když ho bodne včela (i když je pravda, že pokud by mravence bodla včela, už by toho mnoho nenaskákal, nejspíš by ho probodla skrz naskrz): "Ano! To právě musíš! Zkus se udržet vzhůru a uvidíš, že se ti začne chtít spát.Jen si vzpomeň na to latinské přísloví, cos nám onehdy říkal..."
Chrápač jenom nevěřícně kroutil hlavou, avšak pak si řekl, že už nemá co ztratit a tak se pokusí řídit se radou toho vrásčitého staříka.
"Musím být vzhůru... je čas jít do práce... teď otevřu oči a vstanu..." mumlal si pro sebe a opravdu začal cítit, jak se mu padají víčka a celé tělo pomalu znehybnělo "teď vstanu... otevřu oči a uáááá..." zívl naposled a tvrdě usnul.
A přesně v tom okamžiku se počalo celým lesem ozývat jeho ohlušující chrápání.
Termiti pochodovali v sevřených šicích, zpívali si do kroku cosi o tom, že královna, úplně osamělá, psala jakousi ceduličku, nebo co... když tu najednou jejich velitel zaslechl podivný zvuk, který se k nim nesl z blízkého lesa.
"Co to jen může být?" zastavil se a spolu s ním i jeho vojsko, které ten stále sílící hluk zaslechlo také.
"Zemětřesení?" navrhoval jeden, ale jiný ho ujistil, že to je nesmysl. V těchto končinách zemětřesení nebývá.
"Možná narazila do Země nějaká kometa a celá zeměkoule se teď rozpadá na úplně malinké kousky..." napadlo jednoho pořádně vykrmeného termita a ihned se počal rozhlížet po okolí, patrně vybíral kousek, který bude jeho, až k rozpadu dojde.
"Prosím tě, Baloune! Ty máš ale nápady! Viděl jsi snad, že by nám nad hlavou letěla nějaká kometa?" otočil se na něj velitel "Kdepak, to bude něco docela jiného..."
"Možná je to nějaký obrovský ničivý stroj a v něm sedí mimozemšťani a chtějí z nás udělat kaši nebo něco podobného..." a malý, pihatý termit se vrhl na zem, kde zůstal strnule ležet, předstíraje, že on vůbec není termit, nýbrž jen obyčejný, rozlámaný klacík.
"Já už vím, co to je!" zvolal náhle velitel a vytřeštil hrůzou oči "Je to obrovské stádo velkých nosorožců! A podle toho hluku soudím, že jsou pěkně rozzuření!"
Mezi termity vypukla panika. Všichni do sebe naráželi, zakopávali, padali, znovu se zvedali a opět zakopávali, běhali dokolečka, až zvířili prach tak, že nebylo vidět na krok, mávali tykadly i nohama, střídavě útočili a utíkali... až nakonec velitel zatroubil na polní trubku a všichni se naráz ustali v hemžení a pobíhání a postavili se do pozoru.
"Máme jedinou šanci, jak vyváznou živí" ujal se velitel slova.
Termiti na něj strnule zírali. Velitel se zhluboka nadechl a ze všech sil zakřičel:
"Utííííkejtééé!"
Sám se rozběhl jako první a celá jeho armáda ho v úprku následovala.
A od těch dob je Chrápač mezi mravenci za hrdinu a v termitišti se ještě po mnoho generací bude vyprávět legenda o neuvěřitelně rychlých termitech, kteří dokázali utéci před obrovským stádem velkých rozzuřených nosorožců.
† 10. 03. 2011 | kód autora:
JVe
Okradená
Mám prázdné dlaně a srdce
a přesto
cítím tvé malé ruce na krku.
Mám prázdné dlaně a srdce
a přesto
mě tvůj dech hřeje na tvářích.
Zbytečná vteřina
rozdrtila svět na klišé
a rozdělila čas na dva díly.
Všude tě vidím
a vybavit si tě je tak těžké.
Všude tě slyším
a už tvůj hlas mezi ostatními nerozeznám.
Zbytečná vteřina
mi
okradla dlaně i srdce.
† 10. 03. 2011 | kód autora:
JVeNosí Ruda rudý šátek,
ať je víkend nebo pátek.
A hesla hlásá,
v průvodech jásá...
Vůbec nedbá zadních vrátek!
Jde Jan na flám s předsevzetím,
že už více nebude tím,
kdo má k ránu namále,
neb se válí v kanále
zpit a obalený smetím.
Žena mužově milence
Milá Jano, tak ti píši...
V Tvůj prospěch se vzdávám Ríši.
Mlaská, chrápe, nadává,
peníze mi nedává,
stěží vedle něho dýši!
† 10. 03. 2011 | kód autora:
JVe
Byla jednou jedna velká kancelář, ve které pracovala stará prošedivělá Slečna Sekretářka. Slečna Sekretářka přišla každé ráno přesně v půl deváté, zalila květiny, uvařila si ranní kafíčko a potom třídila došlou poštu. Měla krásný, dubový psací stůl a na tom stole spoustu zajímavých věcí. Tužky, srovnané ve stojánku a ořezané tak, že vypadali jako šípy nějakého indiánského náčelníka. Gumu, velkou nepřítelkyni tužek, která číhala v rohu, stále připravená vymazat tak všechny čáry, které tam tužky nechali. Blok se samými čistými listy. Papírové desky, které ustavičně otevíraly svou placatou tlamu a chňapaly po listech, aby si je mohli nacpat do břicha. Ale hlavně byl na stole drátěný lesklý kalíšek, plný kancelářských spínek. Ležely tam na hromadě a čekaly, až je bude Slečna Sekretářka potřebovat. Až popíše několik listů a bude je chtít sepnout k sobě. Mezitím, když byl večer a kancelář byla už prázdná, procházely se po stole, píchaly koncem svého drátku do gumy (kterou to hrozně, ale hrozně! dopalovalo) a klouzaly po tužkách až dolů do stojánku. Užily si tu zkrátka spoustu legrace, ale taky se moc těšily, až si je Slečna Sekretářka vybere, sepne s nimi několik papírů a ony se s těmi papíry potom dostanou do nějaké jiné kanceláře a poznají jiné spínky.
Nastal večer, utichl všechen ruch a shon a kancelář opět ožila tak, jako pavilon netopýrů v noci.
Pan Kružítko se protáhl a jal se obhlížet se ze všech stran, jako by zkoumal, jaké škody během pracovního procesu utrpěl.
"Co se tak prohlížíte, milý příteli? Churavíte snad?"
Guma se starostlivě naklonila ke Kružítku blíž a dvě tužky za jejími zády na sebe potutelně zamrkaly...
"... och to ne, nikoliv... vážená slečno. Pouze jsem měl pocit.... ZDE! ZDE TENTO MALÝ KOUSEK!!!" Vykřikl Pan Kružítko náhle.
Bílá guma, bylo-li to vůbec možné, ještě více zbělela, a naklonila se ještě o maličko blíž.
"Ale já nic nevidím... opravdu... kde tedy...? Ach... tady toto?! Maličká skvrnka...?"
"Ano! Ano! Skvrna! Já to věděl... Já to tušil..." Pan Kružítko se roztřásl a začal nervózně podupávat svou špičatou nožkou, až se na desce stolu udělaly malé dírky.
"REZNU! NA KOLEČKU SE OBJEVILA REZ! Ach můj bože, je se mnou ámen... Je konec s těmi dny, kdy jsem mohl bezstarostně točit kolečkem, pryč je doba, kdy jsem mohl tuhu vysouvat a zase zasouvat, sem a tam, nahoru a dolů, sem a tam, nahoru..." Pan Kružítko se v rytmu své řeči kýval dopředu a dozadu a stále dokola opakoval: "Sem a tam, nahoru a dolů, sem a tam..." Vypadalo to, že je zcela v zajetí nějakých podivných afrických rytmů.
Kývání se stále zrychlovalo a zrychlovalo. Postupně Kružítko přešel z šíleného kývání do bláznivého kroužení kolem své zabodnuté nožky. Kroužení bylo snad ještě horší než kývání. Okolo Kružítka se zvedl vír vzduchu, který byl tak silný, že po celém stole rozfoukal hoblinky vypadlé z Ořezávátka a dokonce otočil list pana Kalendáře o jeden týden kupředu.
"Ale no tak, kolego... Tohle už přeháníte. Dnes je přece teprve devátého! Takto ovšem vzniká nepořádek a chaos!" Zabručel rozzlobeně starý pan Kalendář. "Račte se, prosím, uklidnit...!"
"Sem a tam!" Bylo mu však odpovědí, kterou Pan Kružítko doprovodil nepříčetným pohledem.
Náhle se Kružítku smekla zabodnutá nožka, bodák vyklouzl a Pan Kružítko se rozplácl na stole.
"Příteli, drahý příteli....! Vždyť si ještě ublížíte! A potom....nemáte důvod takto.... ehm... takto běsnit!" Přeskakoval Gumě rozčilením hlas.
Velká Trojbarevná propiska, která se při Kružítkově víření a finálním pádu bláznivě rozchechtala, stále ještě nemohla se smíchem přestat. Neovládala se dokonce do té míry, že začala ve své špičce střídat postupně všechny své barevné tuhy. Červená-modrá-černá. Červená-modrá-černá. Když se modrá tuha objevila ve špičce pošesté, Trojbarevná propiska se už uklidnila natolik, aby mohla alespoň popadnout dech a vypravit ze sebe souvislou větu. Pustila se do zoufalého Pana Kružítka a začala ho přemlouvat, aby v zájmu pobavení všech, zopakovalo svůj "okouzlující tanec, završený komickým pádem".
Kružítko neuznal milou Propisku za hodna pohledu, natož odpovědi, a otočilo se ke své věrné Gumě:
"Vy to nechápete! Rez! Rez na mém dokonalém těle! Jsem..."
"Jste stále stejně dokonalý, příteli! Nebyla to žádná rez, pouze smítko! Docela maličké smítko, nic víc. Žádná rez. Smítko!" Guma se až zadýchala, jak se tolik snažila zavděčit se jako poselkyně dobrých zpráv.
"Při tom vašem... ehm ehm ... záchvatu... tedy nervovém, že? ... a samozřejmě naprosto pochopitelném... se nejspíše uvolnilo a kamsi odletělo." Dodala podstatně tišeji.
"Tak smítko říkáte... hm." Pan Kružítko stále ještě seděl rozpleskle na stole.
"To teď nevím, jak... celá situace je jaksi..." Pan Kružítko se zhluboka nadechl a rozhlédl se po ostatních.
"Víte koroze... to je tedy nesporně velmi vážná věc... zvláště u předmětů železných... což je shodou okolností materiál, z něhož se vyrábějí například... nu třeba zrovna kružítka. Nevím, zda je všem zde přítomným známo, jak složité a náročné jsou funkce kružítka..."
"Prý složité funkce! Che! Má jen jednu funkci – kreslí kolečka..." uchechtla se jedna z tužek tvrdosti č. 3.
"... a jak zničující může být i nepatrná stopa rzi..." Teď už se Kružítko nenechal vyvést z míry a pokračovalo dál v jedné ze svých mnoha nekonečných přednášek o kružítkách obecně, ale najmě o jednom konkrétním, totiž o sobě.
Tohle ráno, když Slečna Sekretářka zalila květiny a usrkla kafíčka, sedla si rovnou k psacímu stroji a začala do něj vyťukávat nějaký dlouhý text. Když dopsala poslední slovo, posunula si na nose malinké brejličky a zamyšleně si zapíchla tužku do svého šedivého drdůlku. Mezi kancelářskými potřebami zavládlo ticho... Celý psací stůj napětím málem ani nedýchal. Spínky vykukovaly drátěnými očky a snažily se zahlédnout alespoň část z toho, co Slečna Sekretářka napsala.
"To jsou určitě nějaké dokumenty do ciziny?!" usoudil důležitě Pan Kružítko. Nikdo si toho ale nevšímal, protože Pan Kružítko neustále něco důležitě usuzoval. Snažil se tak zakrýt smutný fakt, že je v kanceláři k naprosté nepotřebě – od té doby, co jej zde zapomněl jeden roztržitý inženýr, nevykroužil žádnou – ani tu nejmenší! – kružnici.
"Aby to nakonec nebyl zase jenom dopis pro tu potrhlou přítelkyni Slečny Sekretářky... jako minulý měsíc!" ozvalo se Ozdobné plnící pero a vzápětí pozdravně nadzvedlo víčko, když si v sousedním stojánku všimlo své oblíbené Propisky.
"Tak už jste se nám vrátila z cest, milostivá?" otázal se přeslušně a starosvětsky se uklonil.
"Již včera, ale vás jsem si tu nevšimla... Opět služební cesta do hlavního města?"
"Tak tak. Vrátil jsem se pozdě večer a navíc jsem byl nedopatřením zapomenut v kufru. Domů do stojánku jsem se nakonec dostal až ráno!"
" To je mi vás upřímně líto a chápu vaše pocity. Já sama jsem například jednou..." chystala se rozhovořit Propiska o jedné noci, kterou byla nucena strávit zapadlá mezi kapesníky, když tu jí do řeči neomaleně skočila Guma:
"Tak zjistil už jste někdo něco?"
Nejnovější a proto i nejdelší tužka, podle označení své tvrdosti nazývaná druhými HáBéDvojka, natáhla gumovou hlavičku a hlásila kolegyním dole pod sebou:
"Tak se mi zdá, že je to psané nějakou cizí řečí, ale moc dobře tam nevidím, svítí mi slunce do očí. Ovšem, kdyby se Pravítko nepatrně natočilo a maličko mi stínilo..."
"To určitě!" urazilo se Pravítko "Nebudu tu kvůli vám skákat jak žába ze strany na stranu! A vůbec – já nejsem žádný váš slunečník!" O Pravítku bylo samozřejmě známo, že je veliká netýkavka. Bavilo se pouze s Nůžkami a vyjímečně s kolegou Úhloměrem. HáBéDvojka se na něj zamračila a snažila se natáhnout ještě výš.
V tom Slečna Sekretářka vytáhla papír ze stroje a ještě ho dlouze a bádavě prohlížela. Asi po deseti minutách, když už začala být písmenka na papíře nervózní z toho bedlivého zkoumání, se zvedla, oprášila ze sukně neviditelné drobečky a odcupitala do pracovny svého Velkého Šéfa. Odtud se chvíli ozývalo souhlasné mručení a vzápětí se dveře opět otevřely a Slečna Sekretářka zamířila ke svému stolu. Vzala ze stojánku Ozdobné plnící pero a znovu zmizela za dveřmi. Na stole to začalo šumět a bublat.
" Já jsem to hned říkal! Vy jste mi svědky! Já to věděl první! Jsou to písemnosti do ciziny!" Vykřikoval Pan Kružítko a samým rozrušením točil kolečkem na vysunování tuhy, až měl jednu nožičku delší než druhou.
"To jsem zvědavá, kterou z nás vyberou. Já už jsem měla minule namále...Bude to zřejmě nějaká větší, tak důležité listiny přece nebudou překládat... Jistě to budu já, když jsem samolepící.... To těžko, jsi malá, já mám správnou velikost..." štěbetaly obálky jedna přes druhou.
"Bláznivky ztřeštěný! Jako by nebylo jedno, kde vás vyhodí do koše!" prskalo Pravítko
"Chm...!" urazily se obálky "Jenom nám závidíte, protože vy nikdy nikam paty nevytáhnete! Můžete si akorát tak přepočítávat ty svoje centimetry!"
"Nechte toho, už se vrací..." okřikla všechny Propiska.
Slečna Sekretářka vrátila Ozdobné plnící pero zpátky do stojánku a srovnala listy úhledně na sebe, aby okraje pěkně lícovaly.
"Sepne je spínkou... bude potřebovat spínku...!" zaševelilo to v kalíšku s kovovými spínkami.
A skutečně! Slečna Sekretářka si jednu z nich vybrala a sepnula s ní popsané papíry.
"Hodně štěstí!" volaly na ní její kamarádky.
Spínka, celá rozechvělá a netrpělivá, čekala, co bude dál.
"Kam mě asi pošlou?" A najednou nevěděla, jestli se má těšit, nebo litovat, že ztrácí své kamarádky a ostatní kolegy z kanceláře. Takovou dobu čekala, až přijde na řadu a najednou to bylo tady. A podle Kružítka šlo dokonce o dopis do ciziny!
Po chvíli váhání vytáhla Slečna Sekretářka z nejspodnějšího šuplíku bachratou bublinkovou obálku. Několik minut na ni přemýšlivě hleděla a pak se stalo nečekané! Slečna Sekretářka uchopila Pana Kružítko (který leknutím nadobro ztratilo řeč) a spolu s papíry a Spínkou ho vložila do obálky. Pak ještě pečlivě napsala adresu a nalepila známku. Nasadila si na hlavu klobouček a vycupitala na ulici vhodit obálku do schránky.
† 10. 03. 2011 | kód autora:
JVe
Den s probdělou nocí
21.30 hodin
"Dneska půjdu spát brzy." Zadoufala jsem odvážně a sotva se má hlava dotkla polštáře, byla jsem v bezvědomí.
"Maminko..." jakási šeptající postavička se mi vkradla do snu a nemíní, zdá se, odejít.
"Maminko, maminko... pinkat." Ševelí noční šotek stále naléhavěji a já chtě nechtě odkryji jednu velice neochotnou oční bulvu...
"Cože?"
"Pinkat, maminko." opakuje trpělivě decentně utlumeným hlasem a jeho zdánlivě nevinný úsměv je pln postranních úmyslů.
Má druhá oční bulva ve své reakci následovala první a já nyní už obouočně zírám na malou temnou figurku u své postele a v hlavě si snažím srovnat to, čeho jsem právě svědkem: takže můj malý trýznitel nelenil, vstal a přišel mi oznámit, že se vzbudil jen proto, aby mi dopřál tu slastnou příležitost křepce vyskočit z vyhřátého lože do ledového pokoje a jít s ním temnou chodbou do dětské ložnice, tam ho po obvyklých zdlouhavých obstrukcích (při kterých mi zcela reálně hrozí buďto umrznutí nebo smrt vyčerpáním) uložit k opětovnému spánku a pak znovu klopýtat do své postele?! Tak dobrá, pokusím se donutit své hybernované tělo k olympijskému výkonu...
21.58 hodin
Vracím se ze svého čtvrtého pokusu o uložení syna ke spánku. Mezi těmi čtyřmi pokusy se mi zdály tři různé sny. Byly živé, barvité a já, otupělá a rezignovaná, je přestávám rozlišovat od skutečnosti...
22.07 hodin
"Maminko..."
Uvažuji o hypnóze a soudím, že budu jejím velkým příznivcem.
"Chce se ti spinkat, Matyášku, chce se ti mooooc spinkat..." usínám a probouzím se o tři minuty později. Právě včas! Neodbytný vetřelec už stačil vniknout pod peřinu a právě si urovnává polštář pro své větší pohodlí (zatímco já mám rameno otlačené od zdi, která se v průběhu hypnózy vydávala za měkkou podušku).
22.15 hodin
Opět rezignuji. Nebo spíše ´rezignuji ještě více´... Posunula jsem možnou míru rezignace až za hranice... prostě až někam do Grónska.
"Ají, ají..." Švitoří skřítek nepřesvědčivě a zdá se být velmi, velmi čilý...
"Tak si tady teda hajni, ale budeš spát!" Vytasím se s nekompromisním ultimátem a podaří se mi vyvolat bouřlivý smích (skřetův a zřejmě i sousedů).
"Pát, pát." Přikyvuje horlivě a přitom sebou bůhví proč mrská zprava doleva a rozmetává polštáře do všech směrů.
"Tak dost!" zaburácela jsem hromovým hlasem, aby ani naši panelákoví spolubydlící nebyli ochuzeni o tuto veselou noční estrádu.
Syn okamžitě ustal ve svém běsnění a kolotu, padl jako podťatý a velice nepřesvědčivě začal předstírat chrápání.
22.37 hodin
Ticho. Klid. Z chodby slyším kukačky, zase se zpožďují, ale teď mi na tom nezáleží, neboť vypadá nepravděpodobně, že by mě desátý úder zastihl ještě v bdělém stavu.
22.38 hodin
"Kálík!!!"
Vyletím z postele a nechápavě třeštím krhavé žilnaté oči do tmy. Skutečně jsem slyšela dobře? Králík?
"Kálík" opakuje značně netrpělivě a já znervózním, neboť bych svou tupostí nerada vyvolala nějakou zvukově náročnější reakci. Zmateně bloumám mezi jednotlivými místnostmi bytu a přemýšlím o králíkovi. Dokonce ho počnu i hledat a brala bych ho v tu chvíli v jakémkoliv stavu. Ale nakonec musím přiznat porážku. "Matyášku, my přece nemáme žádnýho králíka..." upozorňuji tiše a myslím při tom na trpký konec všech poslů špatných zpráv.
"Emáme..." souhlasí radostně "Kálík... emáme"
Vypadá to na happy end. Opatrně ulehám do postele. Snažím se úzkostlivě vyvarovat se všeho, co by mohlo vyvolat byť jen náznak bdělejší reakce. Přeskromně se krčím v nejzazším koutku lůžka. U kohokoliv jiného bych nepochybně vyvolala soucit. U mého syna můj zoufalý postoj zotročené muly podněcuje pouze touhu vymýšlet pro mne další a další příkazy.
"Apít"
Rafinovaně se pokusím ignorovat synovu výzvu předstíráním spánku. Jak nízké a sobecké ode mne! Po zásluze následuje trest...
"Apít, apít..." počne tyran skandovat a do mé hlavy se v okamžení nastěhovalo několik fotbalových mužstev, hrají všichni proti všem a narvané tribuny se hlasitě přidávají k synovu skandování. Jsem úplně mimo. Vedeme nebo prohráváme?
23.59 hodin
Jakýsi zlotřilý zabiják mi zacpal ústa a snaží se mě svou plyšovou rukou udusit. Jsem už prakticky po smrti, když se mi podaří se probudit.
"Maminko, pusu... kochout... pusu" Ach bože, ta obrovská plyšová věc, kterou mám téměř v žaludku je zřejmě Pan Kohout.
Vyprostím Pana Kohouta ze sevření svých vykloubených čelistí. Chutná trochu bahenně, nu byli jsme všichni tři včera na procházce a Panu Kohoutovi se ne vždy podařilo udržet rovnováhu v synově náručí a zejména bahnité kaluže se pro něj ukázaly být nadmíru přitažlivými.
"Dobrou noc, Pane Kohoute" líbám ho poslušně na velký zobák, ale nedělám si marné naděje, že by tímto bylo vše odbyto
"Nanyny..." vypadl synek náhle s velkým žuchnutím z postele na podlahu (myslím, že Pak Kohout do něj strčil, asi už toho má taky po krk) a započal vířit po pokoji v jakémsi tajemném rituálním tanci devadesáticentimetrového šamana.
"Nanyny, nanyny..." Opakuje stereotypně a já náhle chápu, že ho musím zarazit včas, než upadneme oba do transu.
"Nech toho, Matyášku. Přestaň dělat tanyny, nebo začně pršet..." Argumentuji rozumně a přesvědčvě.
23.20 hodin
Vzbudil mě podivný šuškavý hovor. Matyášek sedí v křesle a tajuplně hovoří do kalkulačky. Zřejmě navázal spojení s tou organizací, která ho sem vyslala s jasným cílem - zničit mne.
23.40 hodin
Nechápu, proč v tuto hodinu považuje za nutné provádět inventuru broušených skleniček v obývákové stěně...
1.45 hodin
Vzbouzím se prudkou ránou do zad. Vypadá to, že jsem si ve své sobeckosti uzurpovala pro sebe celých 15x150 cm prostoru z mé postele. Dobrá, pokusím se ještě se zmenšit.
3.20 hodin
Matyáš spí. Tak ráda bych šla na záchod, ale netroufám si ani se pohnout.
5.39 hodin
"Maminko... ipinkal!"
Ale já ne...!
† 10. 03. 2011 | kód autora:
JVeŽena
(František Halas)
Žena s vyhrnutou krví
až k víčkům znehybnělým nadějí
z mramorové urny jejího dříku
propadá popel dohoření
Žena jímavě zhouslena vzlyky
temnotná kráska výhně
stooblý hrozen přezrálý
sající kmitná sršení tmy
Žena okřídlená laskavcem
krajka vlny spějící v písek muže
nad divem tamté hry skončené
dech klokotný tají
Žena šarlatová kazajka dítěte
achát útrob s blánovím zářivým
jako svatební šat závojnatek
žena prvně samodruhá
Žena tkající hedváb mléka
v zmámené tkáni prsů
jakoby Lotova zkameněle tu stojí
a čeká až hne se přicházející
Žena teď šlojíř marné pěknosti
jež se jí nezdá k ozdobení
bledne anať přistrojit se má
do nahoty nekřtěňátka
Žena úů snůšky vybraný
leží tu nahá svíce bez plamene
a sní se jí sní o temném medu
noci která minula
† 10. 03. 2011 | kód autora:
JVePíseň
(František Gellner)
Vím, skepse má je příliš tvrdá
a mysl má je příliš hrdá,
a výsměch zlý a rouhavý
extáze moje otráví.
Rád v noci bdím a ve dne dřímám
a paradoxní názory mám.
Své lásky k zášti přinutím
a přátele si znechutím.
Je pro mne málo směrodatný
soud bližních dobrý jako špatný.
Včas pole svá si pokosím.
A o pohřeb se neprosím.
† 10. 03. 2011 | kód autora:
JVeChystám se vyrábět lampion, jelikož po setmění se tu u nás koná průvod. Těžko říct, při jaké příležitosti či k jakému výročí, krycí název na plakátech zněl "Uspávání broučků". Hmyzu a brouků především se štítím, takže je půjdu uspat (nejlépe navždy) s nadšením a pokud tedy nelze jinak, klidně jim na to spaní i lampiónem posvítím. A jako maskování beru sebou děti, abych ve svém věku nepůsobila podezřele až deviantně.
Leje jako z konve, venkovní teplotu dohaduji na 20 – 25 stupňů pod bodem mrazu, takže proč bychom se netěšili...
Odkládala jsem to od pondělka, ale teď – hodinu před začátkem průvodu – už není zbytí a je třeba přizpůsobit akci hlavní proprietu.
Naštěstí za mne valnou část práce vyřešil na materiální bázi spřátelený národ Číňanů. Lampion by tedy byl hotov. Teď ještě do něj trvanlivým způsobem přidělat svíčku a pak celý papírový kolos vhodně umístit na tyč.
Tyč mám. Je o nepatrný kousek delší, než by snad bylo patřičné, ale to nepochybně náležitě vyřeší pilka. Kterou nemám.
"Co teď?" krabatím čelo "Tyč je moc dlouhá, takhle nemůžeme jít, nevešli bychom se do podchodu..." Z různých variant (otravovat sousedku, zlomit tyč přivřením do dveří, obejít podchod, držet lampion jenom tak v ruce, nikam nejít...) nakonec vybírám nejschůdnější a hledám v kuchyňském šuplíku velký zubatý nůž. No vida, nic není ztraceno, nacházím nůž-pilku.
Připravím si tyčku na stůl, řádně ji zapřu rukou, aby nedopatřením nesklouzla a já (v zápalu manuální práce) nerozřízla kuchyňský stůl vejpůl. Uchopím nůž, přiložím k tyči a vší silou (jako pilou – vida, libozvučný verš) říznu... a vzápětí už lezu po čtyřech a na podlaze hledám uříznutý článek prstu... Nenacházím nic, prst bolí jako čert a navíc se mi hledá stále hůř a hůř, jelikož podlaha je víc a víc pokrytá vrstvou mé čerstvé krve.
Poté, co jsem prohlédla i místa, kam prst v žádném případě odpadnout nemohl (jelikož by mu v tom zabránili například zavřené dveře), jsem zoufalá. Nevím, jak dlouho po nechtěné zubaté amputaci bude článek k použití pro případnou aplikaci zpět na zbytek prstu.
Jdu si tedy alespoň opláchnout prst do koupelny, abych mohla lépe zjistit, jak velké (co do centimetrů) škody byly napáchány. Pod proudem tekoucí vody vidím – kdo by to byl řekl – že prst je celý... ovšem vylepšený hlubokou řeznou ranou.
Krev nepřestává téci, zdá se, že jí mám nevyčerpatelné zásoby. Jak si tak v umyvadle prohlížím ty červené potůčky směřující do odpadu, začíná se se mnou koupelna houpat.
Zamířila jsem si to tedy na gauč a po cestě dávám instrukce prostřednímu synovi:
"Martínku, já jsem se řízla, kdybych náhodou omdlela, zavolej dědovi..." snažím se nepanikařit.
"Jak jako omdlela?" dívá se na mě se zájmem přes obroučky brýlí, zřejmě vítajíc nečekané zpestření šedivého sobotního odpoledne.
"Kdyby se ti zdálo, že ležím a nic neříkám...."
"Jak jako?"
"Ale nijak, jdi si, prosím tě, zpátky k tomu počítači..." rezignuji.
"Ale jak to jako myslíš... kdybys omdlela...?" nechce se vzdát slibované zábavy.
"Nijak... dělala jsem si srandu." snažím se omotat si prst osmi kapesníky tak, aby se se vzniklou obrovskou bambulí dal ještě udělat ten pitomý lampion.
S nechutí se vracím do kuchyně, abych ihned zjistila, že nejenom článek prstu, ale dokonce ani ta tyč není k nalezení. Po deseti minutách opětovného lezení po kolenou ji nacházím za topením... Zvláštní! Co se tady dělo?
Není čas, chuť a hlavně fyzické dispozice hrát si na truhláře. Tyč zkrátím prostým zlomením o koleno. Estetický dojem sice není tak silný, jako kdyby byla čistě uříznuta pilkou, ale já se nemůžu ubránit pocitu štěstí z devíti nedotčených prstů.
Teď ještě do horního uzoučkého konce tyče zatlouci hřebík k zavěšení papírového monstra. Zatloukám opatrně, mlátím kladívkem hlavně do vzduchu, bojím se o zraněný ukazováček.
No sláva! Hřebík je zatlučen (dokonce se ukázal i nepatrný záblesk inteligence, když mě napadlo jej ohnout, aby na něm lampion lépe držel) a svíčka byla přilepena voskem. Nakonec to byla vcelku banální operace.
Lejt nepřestalo, teplota ještě o něco poklesla... takže vyrážíme s tím krví zaplaceným lampionem mezi ostatní šílence....
† 10. 03. 2011 | kód autora:
JVeTo je teď celá moudrost moje
(František Gellner)
To je teď celá moudrost moje:
Milovat hlučnou vřavu boje,
za nocí vnikat do snů žen
a trochu býti zadlužen,
pískat si, jak mi zobák narost,
vínem si plašit z čela starost,
svůj život rychle utratit,
nic nezískat, nic neztratit.
† 10. 03. 2011 | kód autora:
JVeUdělala mi panenka
(František Gellner)
Udělala mi panenka,
pod okny jsem jí zpíval.
Spustila na mne z okénka
studené vody příval.
Starostmi aspoň nezhynu
o ženu, o potomky,
a nezaložím rodinu
ani ne nevědomky.
Podle cest mnoho stromů je
vábících sladkým plodem.
Taky se pěkně miluje
jenom tak mimochodem.
Copyright © 2008-2012 Hups.cz. Všechna práva vyhrazena.
