Bylo jednou jedno velké mraveniště. Rozkládalo se uprostřed smíšeného lesa, přímo pod velkou borovicí a bylo v něm skutečně živo. Stovky a stovky mravenců pobíhaly sem a tam, pracovaly, plnily úkoly, přinášely a odnášely náklady... anebo jen tak postávaly a předstíraly, že mají co dělat.
Každý den večer, když byly chodbičky zase o kousek prokopány dál, jídlo přemístěno do mraveniště, kukly zaopatřeny a když ti líní mravenci, co celý den nic nedělali, už sotva drželi oči únavou ze samého postávání, zatroubila mravenčí královna na trumpetu. Jakmile se mraveništěm rozeznělo to královnino TRÁÁÁRÁÁÁ RÁÁÁ, všichni okamžitě zahodili lopaty, krumpáče, kladiva, nosítka na potraviny a vůbec všechny možné pracovní nástroje a pomůcky, ba i kukly. Rozeběhli se do jídelny, naházeli do sebe večeři a pak už si každý hledal nějaké pěkné, pohodlné místečko na spaní... Troubení kolikrát ani nedoznělo a v mraveništi už všichni spali.
Ráno se mravenci probouzeli nevyspalí, s kruhy pod očima a než je sluníčko trochu probralo, motali se po lese jako slepá koťata.
"Uááááá, to byla zase noc..." zíval jeden tak, až pět okolních mravenců raději ustoupilo o několik kroků dál, aby náhodou neskončili tomu rozzívanému v břiše.
"Vůbec jsem se nevyspal!" stěžoval si druhý
"S tím Chrápačem bychom měli něco dělat, třeba..." mumlal si pro sebe jiný a než stačil větu doříci, usnul a zapadl hlavou do boty, kterou si jeho kamarád vedle právě snažil obout na některou ze svých nožek.
"Cože?" optal se nechápavě Chrápač "Co byste se mnou asi tak chtěli dělat? Já jsem spal dobře..."
"Není divu, že TY jsi spal dobře, zato já si připadám, jako kdyby mě přejel parní válec a ještě navrch po mně přeběhlo sto obzvlášť vypasených veverek..." ozval se nazlobeně mravenec, který opravdu vypadal, že po něm nejenom přeběhly veverky, ale každá navíc nesla pytel ořechů...
"Já nevím, co pořád máte? Jak si kdo ustele, tak si lehne..." nabádal je Chrápač moudře "A vůbec, jedno latinské přísloví říká: Spánek je jako krásný modrásek; nebudeš-li jej chytat, přiletí k tobě sám." Pokýval nakonec hlavou, až se mu na ní helma s baterkou nebezpečně zakymácela, převážila se dopředu a ve strmém pádu z hlavy dolů se zarazila teprve o nos. Chrápač si urovnal přilbu, popadl rýč a zmizel v nejbližším tunelu, odkud se po chvilce ozývalo už jen veselé pískání.
Mravenci stáli v houfu a tvářili se zmateně. Ten nejzmatenější z nich dokonce navrhl, aby si tedy pořídili síťky na motýly, že jim to asi pomůže k lepšímu spánku. Ale ostatní jen opovržlivě mávli rukama a odešli každý po své práci. Nebo po svém postávání.
Takhle to šlo mnoho dní. Jednou se však stalo něco, co Chrápače v očích ostatních povýšilo na hrdinu a zachránce.
Bylo to takhle na jaře, v pondělí, krátce po polední pauze. Královna právě seděla a snažila se vyluštit sudoku, papír už měla celý počmáraný, proškrtaný a popsaný a pořád ne a ne přijít na ta správná čísla (a to prosím bylo sudoku v té nejjednodušší variantě). Tu se do mraveniště přiřítila hlídka, která vždycky stávala na stanovišti pod starým uschlým smrkem s výhledem na mýtinu a kus lesní pěšiny. Hlídači byli po dlouhém běhu celí zpocení, až se jim černé hlavy leskly a několik nekonečných minut jenom funěli, koktali a lapali po dechu. Když se konečně uklidnili a nabrali dech, sdělili královně neuvěřitelnou zprávu:
"Na naše mraveniště táhne armáda nepřátel. Velké množství vycvičených, ozbrojených a velmi zlých termitů."
Královně rozčilením vypadla tužka z ruky. "Co teď?" pomyslela si. Zprvu ji napadlo, že by měli všichni uprchnout někam hodně daleko... ale pak si říkala, že to asi nebude nejlepší nápad. Ti její mravenci nejsou nijak zvlášť poslušní, vznikl by zmatek, jistě by nebyli schopni si ani sbalit věci a navíc... je tu ten problém s tloušťkou. Královna byla totiž dost otylá, zřejmě by uběhla sotva pár centimetrů a pak by ji mravenci museli nést. "Musím si to přiznat," klopila stydlivě oči "asi by mě neunesli..."
"Má někdo nějaký nápad?" rozhlédla se s nadějí po svých poradcích
"Ehm... tedy... naše vážená královno" osmělil se jeden obrýlený mravenec s dlouhou bradkou "Jistý nápad bychom měli!"
"No výborně..." oddechla si královna "A já už jsem měla strach, že vás nic nenapadne!" zasmála se a vyčkávavě se zadívala na brýlatého mravence.
"Tedy... naše milá a hlavně moudrá královno... nás jaksi napadlo... že bychom mohli o řešení této zapeklité situace požádat vás..." téměř zašeptal chudák bezradný poradce a rychle zacouval v houfu svých kolegů až dozadu.
"To je tedy dobré..." zamrkala překvapeně královna "A na co mám svých sedmdesát osm poradců?"
Na tuto otázku už nikdo odpověď neměl a s nájezdem nepřátel musela královna lámat hlavu sama.
"Jděte všichni pryč!" zakřičela "Budu přemýšlet a chci tu být sama. Nebudu si namáhat mozek a ještě se při tom koukat na vás a na to, jak nemáte žádný nápad!" Ve skutečnosti by jí ani tolik nevadilo dívat se na své poradce, ale byla při přemýšlení zvyklá chodit a sedmdesát osm mravenců zabírá v malé slepé podzemní chodbičce skutečně mnoho místa.
O hodinu později, když už měli poradci samou nervozitou dočista okousané nehty, zapískala královna na prsty a tím je povolala zpět.
"Mám jistý nápad, jak bychom se mohli s termity vypořádat. Přiveďte mi Chrápače!" rozkázala.
Nechápavě se po sobě podívali, ale když královna zadupala nožkou, rozběhli se mezi dělníky, aby přivedli Chrápače.
"Ale proč zrovna mně?" kulil Chrápač oči a přejížděl pohledem z jednoho na druhého.
"To my nevíme... královna neřekla... nevíme" potřásali poradci hlavami a velmi připomínali hejno slepic.
"To je přece nesmysl..." bručel Chrápač, když se převlékal z pracovní kombinézy do slušnějšího oblečení. "Přece nemůže královna čekat, že já přemůžu armádu termitů! Sám! Takhle jednoho nebo dva... možná i tři – jsem, pravda, statečný dost... Ale celou armádu? Jenom já? A vůbec, co budou dělat ostatní? Asi se někam schovají a pěkně počkají, až mě termiti rozcupují na kousky. To jsou teda vyhlídky. A přitom jsem ještě mladý..."
Chrápač vtrhl ke královně a hned na prahu hlásil:
"Já bych vám, královno, velice rád pomohl, ale obávám se, že se asi nedomluvíme... Jsem rád, že máte o mně takové mínění, ale ani tak statečný, odvážný a zdatný mravenec jako já, nemůže přemoci celou armádu nepřátel. Sama víte, jak to s nimi je – jsou o dost větší, kusadla nabroušená a pak... mají také tu kyselinu, že? Takže jsem vás velice rád viděl, přeji pěkný den, a když dovolíte, vrátím se ke svému rýči... Sbohem!" zamával nakonec královně na rozloučenou a chystal se opět odejít.
"Počkej, počkej, milý Chrápači! Já pochopitelně nechci, abys sám samotinký bojoval s termity. Vůbec s nimi nebudeš bojovat, vím, že bys dlouho nevydržel..."
Chrápač jen nesouhlasně odfrkl, zatvářil se uraženě, ale přesto zůstal stát a poslouchal, jak bude královna pokračovat.
"O tobě, Chrápači, je známo, že tvůj spánek nepatří zrovna k nejtišším..."
"Tak moment, královno... Zase ty narážky na to, že údajně chrápu? Rád bych vás upozornil, že to všechno jsou jen pomluvy a ..." chystal se pronést dlouhou řeč o tom, že samozřejmě nikdy, v žádném případě a ani náhodou nechrápe.
"Ale Chrápači... proč se tedy při tvém spánku ohýbají borovice a smrky, které mají mělčí kořeny, se dokonce vyvracejí? Proč je zem okolo mraveniště celá popraskaná? Proč se k našemu mraveništi bojí kanci přiblížit a medvěd si vždycky myslí, že za ním přišel na návštěvu jeho větší bratr?"
Chrápač zabručel jen něco o "pomlouvačích, kteří mu nejspíš závidí zdravý spánek... halucinacích jistých mravenců, jež před spaním vypili příliš mnoho zkvašené šťávy z květů... a že vůbec nechápe, proč se tohle téma v mraveništi pořád dokola probírá".
"... a proto mě napadlo, že bychom mohli to tvé chrápání použít na zastrašení termitů." Pokračovala královna klidně dál. "Takže jestli chceš pomoci svým kamarádům a zachránit mraveniště, tak si najdi nějaké pohodlné místo, lehni si a snaž se co nejrychleji usnout. Už nemáme mnoho času..."
Chrápač byl v podstatě dost chytrý mravenec a proto bez dalších námitek královnu uposlechl. Našel si pěkný, měkký pelíšek, pohodlně se natáhl, zavřel oči... a zkoušel usnout.
Jenomže mu to vůbec nešlo. Ostatní mravenci stáli okolo, oči se jim klížily, někteří dokonce vestoje usnuli, jenom Chrápač se pořád převaloval, obracel, funěl, vzdychal a ne a ne zachrápat.
Čas ubíhal, každou chvíli přiběhla do mraveniště hlídka, aby ohlásila, že termiti jsou stále blíž a blíž.
Chrápač už byl zoufalý. Čím víc se snažil usnout, tím víc se mu otevíraly oči, celé tělo ho brnělo a nejraději by vyskočil a šel kutat tunel.
Když nemůžou usnout děti, někdo z dospělých jim zpravidla doporučí, aby počítaly ovečky. Ale Chrápač přece nemohl počítat ovečky a to hlavně proto, že nikdy žádnou neviděl. Po lese totiž moc ovcí nepobíhá, leda snad nějaká zdivočelá ovce lesní, ale s tou se Chrápač zatím nesetkal. Počítal mšice.
"Jedna zelená mšice, druhá mšice úplně stejná, třetí zrovna taková, čtvrtá pro změnu také zelená, pátá mšice...."
Všechno marno, oči mu tou zoufalou snahou usnut lezly čím dál víc z důlků a jak se stále rychleji převracel a vrtěl, zavrtával se pořád víc a víc do hlíny.
"Já prostě nejsem zvyklý uprostřed dne spát" zvolal nakonec. "Asi neusnu."
Mravenci se na sebe dívali a v duchu každý přemítal, jak asi bude trvat dlouho, než je termiti
Chrápač si všímal těch pohledů a bylo mu jasné, že pokud ke katastrofě dojde, bude to jeho vina.
"Ale já se vážně snažím. Vší silou se snažím spát, jenže mi to nejde..." skoro brečel.
Mezi jeho kamarády to zašumělo a do popředí se prodral jeden starý, vyschlý mravenec.
"Ale to je právě to špatné, Chrápači."
"Co je špatné?" nechápal Chrápač "Když mám za úkol spát, tak se snažím spát. Nebo se mám snažit být vzhůru?" zasmál se nejistě, ale mravenčí děda vyskočil, jako když ho bodne včela (i když je pravda, že pokud by mravence bodla včela, už by toho mnoho nenaskákal, nejspíš by ho probodla skrz naskrz): "Ano! To právě musíš! Zkus se udržet vzhůru a uvidíš, že se ti začne chtít spát.Jen si vzpomeň na to latinské přísloví, cos nám onehdy říkal..."
Chrápač jenom nevěřícně kroutil hlavou, avšak pak si řekl, že už nemá co ztratit a tak se pokusí řídit se radou toho vrásčitého staříka.
"Musím být vzhůru... je čas jít do práce... teď otevřu oči a vstanu..." mumlal si pro sebe a opravdu začal cítit, jak se mu padají víčka a celé tělo pomalu znehybnělo "teď vstanu... otevřu oči a uáááá..." zívl naposled a tvrdě usnul.
A přesně v tom okamžiku se počalo celým lesem ozývat jeho ohlušující chrápání.
Termiti pochodovali v sevřených šicích, zpívali si do kroku cosi o tom, že královna, úplně osamělá, psala jakousi ceduličku, nebo co... když tu najednou jejich velitel zaslechl podivný zvuk, který se k nim nesl z blízkého lesa.
"Co to jen může být?" zastavil se a spolu s ním i jeho vojsko, které ten stále sílící hluk zaslechlo také.
"Zemětřesení?" navrhoval jeden, ale jiný ho ujistil, že to je nesmysl. V těchto končinách zemětřesení nebývá.
"Možná narazila do Země nějaká kometa a celá zeměkoule se teď rozpadá na úplně malinké kousky..." napadlo jednoho pořádně vykrmeného termita a ihned se počal rozhlížet po okolí, patrně vybíral kousek, který bude jeho, až k rozpadu dojde.
"Prosím tě, Baloune! Ty máš ale nápady! Viděl jsi snad, že by nám nad hlavou letěla nějaká kometa?" otočil se na něj velitel "Kdepak, to bude něco docela jiného..."
"Možná je to nějaký obrovský ničivý stroj a v něm sedí mimozemšťani a chtějí z nás udělat kaši nebo něco podobného..." a malý, pihatý termit se vrhl na zem, kde zůstal strnule ležet, předstíraje, že on vůbec není termit, nýbrž jen obyčejný, rozlámaný klacík.
"Já už vím, co to je!" zvolal náhle velitel a vytřeštil hrůzou oči "Je to obrovské stádo velkých nosorožců! A podle toho hluku soudím, že jsou pěkně rozzuření!"
Mezi termity vypukla panika. Všichni do sebe naráželi, zakopávali, padali, znovu se zvedali a opět zakopávali, běhali dokolečka, až zvířili prach tak, že nebylo vidět na krok, mávali tykadly i nohama, střídavě útočili a utíkali... až nakonec velitel zatroubil na polní trubku a všichni se naráz ustali v hemžení a pobíhání a postavili se do pozoru.
"Máme jedinou šanci, jak vyváznou živí" ujal se velitel slova.
Termiti na něj strnule zírali. Velitel se zhluboka nadechl a ze všech sil zakřičel:
"Utííííkejtééé!"
Sám se rozběhl jako první a celá jeho armáda ho v úprku následovala.
A od těch dob je Chrápač mezi mravenci za hrdinu a v termitišti se ještě po mnoho generací bude vyprávět legenda o neuvěřitelně rychlých termitech, kteří dokázali utéci před obrovským stádem velkých rozzuřených nosorožců.