Chystám se vyrábět lampion, jelikož po setmění se tu u nás koná průvod. Těžko říct, při jaké příležitosti či k jakému výročí, krycí název na plakátech zněl "Uspávání broučků". Hmyzu a brouků především se štítím, takže je půjdu uspat (nejlépe navždy) s nadšením a pokud tedy nelze jinak, klidně jim na to spaní i lampiónem posvítím. A jako maskování beru sebou děti, abych ve svém věku nepůsobila podezřele až deviantně.
Leje jako z konve, venkovní teplotu dohaduji na 20 – 25 stupňů pod bodem mrazu, takže proč bychom se netěšili...
Odkládala jsem to od pondělka, ale teď – hodinu před začátkem průvodu – už není zbytí a je třeba přizpůsobit akci hlavní proprietu.
Naštěstí za mne valnou část práce vyřešil na materiální bázi spřátelený národ Číňanů. Lampion by tedy byl hotov. Teď ještě do něj trvanlivým způsobem přidělat svíčku a pak celý papírový kolos vhodně umístit na tyč.
Tyč mám. Je o nepatrný kousek delší, než by snad bylo patřičné, ale to nepochybně náležitě vyřeší pilka. Kterou nemám.
"Co teď?" krabatím čelo "Tyč je moc dlouhá, takhle nemůžeme jít, nevešli bychom se do podchodu..." Z různých variant (otravovat sousedku, zlomit tyč přivřením do dveří, obejít podchod, držet lampion jenom tak v ruce, nikam nejít...) nakonec vybírám nejschůdnější a hledám v kuchyňském šuplíku velký zubatý nůž. No vida, nic není ztraceno, nacházím nůž-pilku.
Připravím si tyčku na stůl, řádně ji zapřu rukou, aby nedopatřením nesklouzla a já (v zápalu manuální práce) nerozřízla kuchyňský stůl vejpů
. Uchopím nůž, přiložím k tyči a vší silou (jako pilou – vida, libozvučný verš) říznu... a vzápětí už lezu po čtyřech a na podlaze hledám uříznutý článek prstu... Nenacházím nic, prst bolí jako čert a navíc se mi hledá stále hůř a hůř, jelikož podlaha je víc a víc pokrytá vrstvou mé čerstvé krve.
Poté, co jsem prohlédla i místa, kam prst v žádném případě odpadnout nemohl (jelikož by mu v tom zabránili například zavřené dveře), jsem zoufalá. Nevím, jak dlouho po nechtěné zubaté amputaci bude článek k použití pro případnou aplikaci zpět na zbytek prstu.
Jdu si tedy alespoň opláchnout prst do koupelny, abych mohla lépe zjistit, jak velké (co do centimetrů) škody byly napáchány. Pod proudem tekoucí vody vidím – kdo by to byl řekl – že prst je celý... ovšem vylepšený hlubokou řeznou ranou.
Krev nepřestává téci, zdá se, že jí mám nevyčerpatelné zásoby. Jak si tak v umyvadle prohlížím ty červené potůčky směřující do odpadu, začíná se se mnou koupelna houpat.
Zamířila jsem si to tedy na gauč a po cestě dávám instrukce prostřednímu synovi:
"Martínku, já jsem se řízla, kdybych náhodou omdlela, zavolej dědovi..." snažím se nepanikařit.
"Jak jako omdlela?" dívá se na mě se zájmem přes obroučky brýlí, zřejmě vítajíc nečekané zpestření šedivého sobotního odpoledne.
"Kdyby se ti zdálo, že ležím a nic neříkám...."
"Jak jako?"
"Ale nijak, jdi si, prosím tě, zpátky k tomu počítači..." rezignuji.
"Ale jak to jako myslíš... kdybys omdlela...?" nechce se vzdát slibované zábavy.
"Nijak... dělala jsem si srandu." snažím se omotat si prst osmi kapesníky tak, aby se se vzniklou obrovskou bambulí dal ještě udělat ten pitomý lampion.
S nechutí se vracím do kuchyně, abych ihned zjistila, že nejenom článek prstu, ale dokonce ani ta tyč není k nalezení. Po deseti minutách opětovného lezení po kolenou ji nacházím za topením... Zvláštní! Co se tady dělo?
Není čas, chuť a hlavně fyzické dispozice hrát si na truhláře. Tyč zkrátím prostým zlomením o koleno. Estetický dojem sice není tak silný, jako kdyby byla čistě uříznuta pilkou, ale já se nemůžu ubránit pocitu štěstí z devíti nedotčených prstů.
Teď ještě do horního uzoučkého konce tyče zatlouci hřebík k zavěšení papírového monstra. Zatloukám opatrně, mlátím kladívkem hlavně do vzduchu, bojím se o zraněný ukazováček.
No sláva! Hřebík je zatlučen (dokonce se ukázal i nepatrný záblesk inteligence, když mě napadlo jej ohnout, aby na něm lampion lépe držel) a svíčka byla přilepena voskem. Nakonec to byla vcelku banální operace.
Lejt nepřestalo, teplota ještě o něco poklesla... takže vyrážíme s tím krví zaplaceným lampionem mezi ostatní šílence....
